Text a iné fetiše (28. sept. 2018)

Poprvé jsem u známých na venkově viděl nahého mrtvého asi ročního chlapečka, když mi byly 3 roky. Byl nehybný, namodralý, jako voskový, připomínal panenku. Nebyl to nijak děsivý zážitek. Se svou vychovatelkou jsem asi v 7 letech vedl dlouhý rozhovor o tom, co to vlastně je, být mrtvý. Velmi mě zajímalo, zda mrtvý opravdu nic necítí. Necítí nic, ani když se pálí ohněm? Vymýšlel jsem si různé bolestné způsoby, o nichž jsem se domníval, že by je mrtvý mohl cítit. Nemýlím-li se, zajímala mě spíše necitlivost, než ireverzibilita stavu, poněvadž jsem tehdy věřil, žijí jinak, jinde. Vychovatelce to bylo nepříjemné a rychle rozhovor ukončila. (Vladimír Vondráček, Lékář vzpomíná, Avicenum, Praha 1973, s. 22)

Na počátku století umírali vyšší důstojníci, kteří bojovali v roce 1866. Při pohřbech hrála smuteční hudba. Za rakví vedli černě zahaleného koně zemřelého důstojníka, za ním jel smuteční rytíř v černém brnění na jiném koni. Každému důstojníkovi příslušel pohřební vůz, na němž bylo poprsí černého rytíře s vlajícími péry. Pohřební průvod šel z kasáren na Václavském náměstí k Muzeu. Zde byl výkrop rakve a pak byla vypálená čestná salva. (Vondráček, 41)

Malostranský cintorín je omnoho čarovnejší, než som si dokázal predstaviť. Nie sú tu žiadne moderné hroby. Je to starý, zakonzervovaný cintorín. Veľa starých náhrobkov, vysoké stromy a všadeprítomný brečtan, ktorý prikrýva celé rady hrobov. Kamkoľvek som nasmeroval objektív, všade sa mi naskytla zaujímavá kompozícia. Nemohol som prestať fotiť. Strávil som tam dve hodiny a keby som nemal niečo dohodnuté, určite by som tam zostal oveľa dlhšie.